Český jídelní lístek

O tomto dokumentu

Česká verze lístku, tištěná souběžně s anglickou. Začíná uvítáním, ne jídlem: Vítejte v restauraci Klas.

Tři strany, archivováno 22. června 2006. Nejstarší dochovaný lístek v archivu.

Spolehlivě čitelné jsou nadpisy a česká část lístku. Zbytek raději vynecháváme, než abychom jej doplňovali.

Uvítání místo jídla

Česká verze lístku nezačíná chodem, ale větou: Vítejte v restauraci Klas. Anglická karta z téhož období žádný takový řádek nemá. Není to překlad, který by se cestou ztratil. Je to rozhodnutí, že český host se vítá jinak než anglický, a že se vítá česky.

Tisknout dvě jednojazyčné verze místo jedné dvojjazyčné stojí dvakrát tolik a při každé změně se práce dělá dvakrát. Podnik to dělá jen tehdy, když ani jedna verze není v hlavách hostů překladem té druhé. V Ciceru roku 2006 to byl pravděpodobně přesný popis sálu.

Za pozornost stojí i to, co uvítání neobsahuje. Není v něm zmínka o roce založení, o rodině ani o tradici, ačkoli všechny tři se na anglických materiálech restaurace objevují. Hostu, který si karty všiml jako první v češtině, se nic z toho vysvětlovat nemuselo.

Jak český lístek pojmenovává jídla

Česká část se čte jinak než anglická, protože čeština pojmenovává hotové jídlo podle omáčky, ne podle masa. Svíčková na smetaně. Koprová omáčka s hovězím. Kuře na paprice. Anglická karta z téhož období pořadí obrací a staví dopředu maso, protože anglický host hledá nejdřív to, čeho se nají.

Rozdíl není kosmetický. V české kuchyni je omáčka to, co dává jídlu jméno i charakter, a maso je nosič. Právě proto se u každého z těchto jídel ptáme na přílohu dřív než na cokoli jiného: houskový, nebo bramborový knedlík je otázka, která rozhoduje o celém talíři.

Stejný princip platí u vepřové pečeně a u smaženého vepřového řízku, kde se jméno naopak drží masa a úpravy, protože omáčka k nim nepatří. Karta tedy nejde jednou logikou; jde logikou jídla. To je pro české jídelní lístky typické a v překladu se to obvykle setře.

Přílohy jako skutečná volba

Přílohová část uvádí šest položek a ke každému hlavnímu jídlu patřily dvě. Houskový knedlík, bramborový knedlík, zelí, sladkokyselé zelí, vařené brambory a bramborová kaše. Žádná z nich není doplněk v americkém smyslu slova. Všech šest jsou součásti hotových českých talířů a to, co se s čím kombinuje, je dané zvykem, ne libovůlí.

Vepřo knedlo zelo, nejznámější z těchto kombinací, na lístku jako jedna položka vůbec není. Skládalo se z vepřové pečeně, houskového knedlíku a duseného zelí, tedy ze tří řádků na dvou různých místech karty. Český host si to sestaví bez pobídky, protože to tak zná z domova. Anglická karta téhož podniku musela totéž jídlo popsat celou větou.

Bramborová kaše a vařené brambory stojí v seznamu vedle obou knedlíků, a to je v české jídelně méně samozřejmé, než se zdá. Ke svíčkové ani ke koprové se brambory tradičně nedávají; patří k řízku, k pečenému masu a k uzenému. Šestice příloh tedy pokrývá dvě různé skupiny jídel najednou.

Co plyne z dvojjazyčné dvojice

Tři strany, uložené v červnu 2006, nejstarší dochovaný doklad v celém souboru. Spolehlivě čitelné jsou nadpisy a česká část; zbytek raději vynecháváme, než abychom jej doplňovali z jiného vydání. Doplněná karta by vypadala úplněji, než jaký doklad ve skutečnosti máme.

Datum uložení není datem tisku. Karta mohla být v provozu roky předtím i potom a nic na souboru neříká, jak dlouho. Uvádíme proto obojí zvlášť a tam, kde dokument nese vlastní dataci, dáváme přednost jí.

Hodnota této karty spočívá v tom, že k ní existuje anglický protějšek ze stejné doby. Kde se obě verze liší, jde o rozhodnutí, nikoli o náhodu, a takových míst je na dvojici víc, než by člověk čekal: pořadí chodů, způsob pojmenování, přítomnost i nepřítomnost uvítací věty.

Všechny lístky